Jak hodit za hlavu nervozitu z focení? Příběh ženy, která si myslela, že pro ní boudoir focení prostě není

Ztuhne vám úsměv, hned jak uvidíte foťák? Nejste v tom sama, já to měla úplně stejně.

Znáte to taky? V telefonu máte zhruba tři tisíce fotek svých dětí. Děti na hřišti, děti u snídaně, děti s tatínkem, děti se psem. A vaše vlastní fotky? Žádné. Nebo jen občasné selfíčko z podhledu, kde maskujete kruhy pod očima a vlasy máte stažené do culíku.

Jsem máma dvou divochů (7a 9 let). Poslední roky žiju v legínách, v teniskách a s drdolem na hlavě. A mým největším ranním rituálem je vypít kávu dřív, než vystydne. Na nějaké „čančání“ nezbývá čas ani energie. Postava po dvou porodech už taky není to, co bývala ve dvaceti.

Když mi můj manžel daroval k pětatřicetinám poukaz na focení do Ateliéru Šebestová, polil mě studený pot. „Já a fotit se? Sama? Bez dětí jako štítu?“ zpanikařila jsem. V hlavě mi jely myšlenky typu: Jak ho to napadlo? Nebudu vědět, jak se tvářit. Určitě mi vyleze břicho. Budu vypadat křečovitě.

Poukaz ležel v šuplíku 4 měsíce.

Pak jsem si ale řekla dost. Kdy jsem naposledy udělala něco čistě pro sebe? Kdy jsem se cítila jako žena, a ne jen jako máma, kuchařka a manažerka domácnosti?

Zvedla jsem telefon, objednala se. A bylo to to nejlepší rozhodnutí za poslední roky.

Den D: Strach vystřídala káva a hýčkání

Do ateliéru jsem šla s žaludkem na vodě. Hned ve dveřích mě ale přivítala tak neskutečně milá vizážistka Štěpánka. Během líčení ze mě půlka stresu spadla. Žádný chladný, cizí prostor.

Už jen to, že mě hodinu někdo češe a líčí, zatímco já nemusím nikomu chystat svačinu, byl neuvěřitelný relax. Když jsem se podívala do zrcadla, vyrazilo mi to dech. Pořád jsem to byla já – žádná přemalovaná maska – ale.. Přišla jsem si jako na naší svatbě před 10 lety..

Samotné focení? Jako pokec s kamarádkou

Nejvíc jsem se bála pózování. Úplně zbytečně. Celé focení probíhalo formou přirozeného povídání. Petra mě přesně vedla – nenásilně mi řekla a ukázala, kam dát ruku, jak natočit rameno, jak sklonit hlavu. Věděla přesně, jaké pózy mi budou slušet. Na začátku se mě ptala, jestli mám nějaké představy o výsledných fotkách, ale moje tada zní, nechte to na fotografce. V telefonu usem měla pár narychlo postahovaných fotek, ale nakonec jsme z focení vybraly úplně jiné.

Při focení jsem si vůbec nepřipadala hloupě. Naopak. Po deseti minutách jsem úplně zapomněla na své komplexy z nedokonalého břicha nebo vrásek kolem očí. Smály jsme se, probíraly život a já si poprvé po letech užívala stoprocentní pozornost zaměřenou jen na mě.

Výsledek? Tak ten mě dostal

Když mi přišly hotové upravené fotky, upřímně jsem vyla dojatá. Na těch snímcích nebyla unavená máma z dětského hřiště. Byla tam krásná, sebevědomá a elegantní žena. Sexy. Krásná. Vlastně jsem byla dojatá, že jsem ja takové focení nešla už dávno. Že mě to nenapadlo samotnou. Vidět se takovýma očima. Až v ten moment jsem byla schopná upřímně poděkovat za tenhle nevšední dárek.

Boudoir focení: pro koho je

Tohle focení pro mě nebylo jen o hezkých obrázcích do alba. Byla to terapie. Připomínka toho, že pod všemi těmi mateřskými povinnostmi pořád žije žena, která si zaslouží být vidět, která má své osobní kouzlo a na kterou můžu být hrdá.

Mám pro vás ženy jen jeden vzkaz

Nečekejte, až zhubnete do starých džínů. Nečekejte, až děti odrostou. Udělejte si čas samy na sebe teď. Protože ten pocit za to neskutečně stojí.